Jak lžeme dětem

Jak lžeme dětem

Dospělí lžou dětem pořád. Netvrdím, že bychom měli přestat, ale myslím, že bychom se měli alespoň zamyslet, jaké lži jim říkáme a proč.

Může nám to přinést užitek. Také nám všem lhali, když jsme byli děti, a některé z těch lží nás dodnes ovlivňují. Zkoumáním toho, jak dospělí lžou dětem, si můžeme vyčistit hlavu od lží, které byly řečeny nám.
Používám slovo „lež“ ve velmi obecném významu: ne jen jako zjevná nepravda, ale i jako všechny jemnější způsoby, jak mateme děti. Ačkoli slovo „lež“ má negativní význam, neříkám, že bychom to neměli dělat – jen říkám, že bychom si měli dávat pozor, když to děláme. [1]

Jedna z nejpozoruhodnějších věcí ohledně toho, jak lžeme dětem, je jak moc jsme všichni do té konspirace zapojeni. Všichni dospělí vědí, o čem jejich kultura dětem lže: jsou to právě ty otázky, na které vyhýbavě odpovídáme „Zeptej se rodičů“. Když se dítě zeptá, kdo vyhrál šampionát v roce 1982 nebo jaká je atomická váha uhlíku, tak mu to prostě řeknete. Ale když se vás dítě zeptá „Existuje Bůh?“ nebo „A co to je prostitutka?“, tak mu nejspíš řeknete, ať se zeptá rodičů.

Protože všichni navzájem spolupracujeme, děti vidí jen málo trhlin v prezentovaném pohledu na svět. Největší rozdíly jsou mezi rodiči a školou, a ty jsou malé. Školy jsou opatrné v tom, co říkají o kontroverzních tématech, a když se rozchází s tím, v co rodiče chtějí, aby jejich děti věřily, tak rodiče buď vyvinou tlak na školu, aby o tom nemluvila, nebo dají své dítě na jinou školu.

Konspirace je to tak důkladná, že většina dětí, které ji prohlédnou, si nejprve všimne vnitřních protimluvů v tom, co jim je předkládáno. Může to být dost traumatizující poznání. Tohle se stalo Einsteinovi:
„Skrze čtení vědecké literatury jsem brzy došel k přesvědčení, že většina příběhů v Bibli nemůže být pravdivá. Důsledek toho bylo doslova fanatické volnomyšlenkářství smíchané s pocitem, že mladí lidé jsou úmyslně klamáni státem. Byl to zdrcující pocit.“ [2]

Pamatuji si ten pocit. V 15ti letech jsem byl přesvědčený, že svět je zkažený od začátku do konce. To je důvod, proč filmy jako Matrix mají takovou odezvu. Každé dítě vyrůstá v umělém světě. Svým způsobem by to bylo jednodušší, kdyby síly stojící za ním, se daly jasně rozpoznat jako společenství zlých strojů, a člověk by se mohl jednoduše odtrhnout spolknutím červené pilulky.

Ochrana

Když se zeptáte dospělého, proč lže dětem, tak vám nejčastěji odpoví, že proto, aby je chránil. Děti opravdu potřebují ochranu. Prostředí, které se budete snažit vytvořit pro novorozeně, bude určitě o dost jiné než prostředí velkoměstské ulice.

Zdá se to tak samozřejmé, že nám přijde špatné nazývat to lží. Rozhodně to není špatná lež, říkat dítěti, že svět je klidný, teplý a bezpečný. Ale tento druh neškodné lži se může ukázat jako škodlivý pokud se dále neprozkoumá.

Představte si, že se budete snažit někoho udržet v tak bezpečném prostředí jako je určené pro nemluvňata, a to až do jeho 18ti let. Klamat někoho tak moc už není ochrana, ale zneužití. Jde samozřejmě o extrémní případ, a když se rodiče něčeho takového dopustí, jsou toho plné noviny. Ale vidíme ten samý problém v menším měřítku v pocitu zhnusení, který zažívají teenageři na předměstích.

Hlavní důvod, proč vznikla předměstí, je, aby poskytla chráněné prostředí, ve kterém budou vyrůstat děti. A pro 10tileté děti to je skvělé místo. Líbilo se mi žít na předměstí, když mi bylo deset. Nevšiml jsem si, jak je sterilní. Můj celý svět nebyl o mnoho větší než pár ulic, kam jsem jezdil na kole za kamarády a okolní lesy, kde jsem běhal. Byl jsem někde mezi dětskou postýlkou a zeměkoulí. Předměstská ulice byla velká tak akorát. Ale jak jsem rostl, tak se předměstí pro mě stávalo dusivě falešným.

Život může být dost dobrý, když je vám deset nebo dvacet, ale v 15ti je většinou pěkně frustrující. Je to příliš velký problém na to, abych ho řešil tady, ale rozhodně jeden z důvodů proč život stojí v 15ti za hovno, je to, že děti jsou uvězněné ve světě pro desetileté.

Před čím se rodiče snaží děti chránit, když je vychovávají na předměstí? Můj přítel, který se odstěhoval z Manhattanu, řekl, že jeho tříletá dcera už toho „viděla příliš mnoho.“ Což může znamenat: lidé, kteří jsou sjetí nebo opilí, chudobu, šílenství, nedostatečné hygienické podmínky, sexuální chování různých stupňů úchylnosti, násilí a vztek.

Myslím, že právě ty projevy vzteku by mě znepokojovaly nejvíc, kdybych měl tříleté dítě. Bylo mi 29, když jsem se přestěhoval do New Yorku a i tak mě dost překvapil. Nechtěl bych, aby tříleté dítě bylo svědkem některých hádek, které jsem viděl. Bylo by to pro něj příliš stresující. Mnoho věcí, které dospělí před malými dětmi skrývají, tak dělají proto, že by je to vylekalo a ne proto, že by chtěli zatajit existenci takových věcí. Klamání dětí je jen vedlejší produkt.

Tohle je pravděpodobně nejvíce opodstatněná lež dospělých dětem. Ale protože lži jsou nepřímé, tak je nijak zvlášť neregistrujeme. Rodiče vědí, že zatajili fakta o sexu a většina z nich si jednoho dne s dětmi sedne a vysvětlí jim více. Ale jen málo z nich jim vysvětlí rozdíl mezi reálným světem a kokonem, ve kterém vyrůstaly. Zkombinujte to s velkým sebevědomím, které se rodiče snaží dětem vštípit, a každý rok tak dostanete novou várku 18tiletých, kteří věří, že vědí, jak by měl svět fungovat. (Poznámka překladatele: Kokon je obal spředený z hedvábí housenkami a některými jinými hmyzími larvami. Slouží zpravidla jako vylepšení ochrany a izolovanosti kukly.)

Ale všichni 18tiletí si přeci myslí, že vědí, jak řídit svět, ne? Ale popravdě, tohle je jev až posledních zhruba 100 let. V předindustrializované době byli dospívající mladými členy dospělé společnosti a dobře si byli vědomi svého nedostatku zkušeností. Mohli sami vidět, že nemají takovou sílu ani obratnost jako vesnický kovář. V minulosti lidé lhali o některých věcech více než dnes, ale lži jako součást umělého, ochranářského světa jsou vynález poslední doby. A jako mnoho vynálezů, bohatí je měli dřív. Děti králů a magnátů byly první, kdo vyrůstaly bez kontaktu se skutečným světem. Předměstí znamená, že polovina populace si v tomto ohledu může žít jako králové.

Sex (a drogy)

Měl bych trochu jiné starosti, kdybych vychovával dospívající v New Yorku. Strachoval bych se méně o to, co vidí, ale za to o to více, co dělají. Chodil jsem do školy s mnoha dětmi, které vyrostly na Manhattanu, a bylo téměř až pravidlem, že byly dost otrávení, znudění. Většinou přišly o panenství či panictví kolem 14ti a když se dostaly na střední, zkusily už více drog, než o kolika jsem v té době jen slyšel.

Důvod proč rodiče nechtějí, aby jejich děti měly sex, jsou komplexní. Jsou tu některá zjevná nebezpečí: těhotenství a sexuálně přenosné nemoci. Ale to nejsou všechny důvody, proč rodiče nechtějí, aby jejich děti měly sex. Průměrný rodič bude proti tomu, aby jeho 14tiletá dcera s někým spala, i kdyby tu nebylo žádné riziko nemoci nebo otěhotnění.

Děti nejspíš dokáží vycítit, že jim není říkáno všechno. Koneckonců, těhotenství a nemoci jsou stejným problémem jak pro děti, tak pro dospělé.

Co tedy opravdu trápí rodiče v pomyšlení na to, že jejich děti s někým spí? Odpor k této myšlence je tak hmatatelný, že je nám nejspíš vrozený. Ale pokud nám je vrozený, tak by měl být univerzální. Ale existuje spousta společností, kde rodičům nevadí, že jejich dospívající děti mají sex, někde je dokonce normální, že ho mají ve čtrnácti děti. Takže o co jde? Zdá se, že existuje univerzální tabu ohledně sexu s předpubertálními dětmi. Člověk si pro to dokáže docela dobře představit evoluční důvody. A já si myslím, že tohle je hlavní důvod, proč rodiče v industrializované společnosti nemají rádi, když jejich děti mají sex. Stále se na ně totiž dívají jako na děti, ačkoli jimi už biologicky nejsou, a tabu na sex s dětmi tak platí dál.

Jednu věc, kterou dospělí tají o sexu, tají také o drogách: že mohou působit velké potěšení. To činí sex a drogy tak nebezpečnými. Touha po nich může být silnější než zdravý úsudek – což je zvláště hrozivé, když se jedná o už tak špatný úsudek dospívajícího dítěte.

Tady dochází ke konfliktu. Starší společnosti říkaly dětem, že mají špatný úsudek, ale moderní rodiče chtějí, aby jejich děti byly sebevědomé. Může to být lepší strategie než ta stará, kdy jsme děti prostě „vykázali, kam patří“, ale je zde ten vedlejší důsledek, že poté, co jsme dětem implicitně lhali o tom, jak mají dobrý úsudek, jim nyní musíme lhát o všech věcech, které by jim způsobily problémy, kdyby nám uvěřily.

Pokud by rodiče řekli dětem pravdu o sexu a drogách, zněla by: Důvod, proč byste se měly těmto věcem vyhýbat je ten, že máte mizerný úsudek. I lidé s dvojnásobnými zkušenostmi se se spálí nebo se nechají napálit. Ale tohle může být jeden z těch případů, kdy pravda není přesvědčivá, protože jeden z příznaků špatného úsudku, je že věříte, že máte dobrý úsudek. Když jste příliš slabí na to, zvednout velký kámen, je to jasné, ale když děláte neuvážené rozhodnutí, jste si tím jistější.

Nevinnost

Jeden z nejvíce viditelných rozdílů jsou slova, která děti smějí používat. Většina dospělých, když se baví mezi sebou, používá slova, která nechtějí, aby je používaly jejich děti. Dokonce se snaží skrývat existenci těchto slov, dokud to jen jde. A to je další část té konspirace, které se všichni účastníme: každý ví, že před dětmi se nemá klít a mluvit sprostě.

Nikdy jsem neslyšel rozdílnější vysvětlení, než ta, kdy rodiče dětem zdůvodňují, proč by neměly mluvit sprostě. Každý rodič, kterého znám, zakazuje svým dětem mluvit sprostě, ale přesto, každý z nich má jiné zdůvodnění. Rodiče zjevně nechtějí, aby děti mluvily sprostě, rozumové zdůvodnění přichází až později.

Takže moje teorie, proč tomu tak je, říká, že funkce sprostých slov je, ukázat mluvčího jako dospělého. Není žádný rozdíl ve významu slov “hovno” a “kaka”. Tak proč je jedno z nich pro děti v pořádku a druhé je zakázané? Jediné vysvětlení je: podle definice. [3]

Proč dospělým tolik vadí, když děti dělají věci, které jsou vyhrazené pro dospělé? Pohled na sprostého, cynického desetiletého kluka, jak se s cigaretou v puse opírá o zeď je velmi znepokojující. Ale proč?

Jeden z důvodů, proč chceme, aby děti byly nevinné, je, že jsme naprogramovaní, aby se nám líbil určitý druh bezbrannosti. Několik matek mi řeklo, že schválně nechává svoje děti žvatlat, protože byly tak roztomilé. A když se nad tím zamyslíte, tak roztomilost je bezbrannost. Hračky a kreslené postavičky, které mají být roztomilé, mají vždy bezradný výraz a krátké, neohrabané končetiny.

Nepřekvapí, že máme vrozenou touhu milovat a ochraňovat bezbranná stvoření, když si uvědomíme, že lidská mláďata jsou bezbranná tak dlouhou dobu. Bez jejich bezbrannosti, díky které jsou tak roztomilé, by byly děti k nevydržení protivné. Byly by pro nás (Jevili by se nám) jen jako neschopní dospělí. Důvod, proč nás tak znepokojují zkažené desetileté děti, není jen ten, že jsou protivné, ale hlavně to, že se tak brzy připravily o možnost růstu. Abyste byli zkažení (a světem otrávení), musíte nejprve věřit, že rozumíte tomu, jak svět funguje a jakákoliv teorie, se kterou přijde desetiletý, bude pravděpodobně dost omezená.

Nevinnost znamená také mít otevřenou mysl. Chceme, aby děti byly nevinné, proto aby se mohly stále učit. Může to znít paradoxně, ale jsou určité vědomosti (poznatky), které brání v cestě k jiným vědomostem. Pokud máte někdy dojít k tomu, že svět je brutální místo, kde se jeden snaží získat výhodu nad druhým, tak je pro vás lepší zjistit to až úplně naposled. Jinak byste se ani nesnažili něco nového se naučit.

Velmi chytří dospělí se často zdají překvapivě nevinní a já si nemyslím, že by to byla náhoda. Myslím, že se dobrovolně vyhýbali zkoumání určitých věcí. Alespoň já jsem to tak dělal. Dříve jsem chtěl vědět všechno. Teď už nechci.

Smrt

Po sexu je smrt další věc, o které dospělí dětem svorně lžou. Věřím, že sex tají kvůli hluboce zakořeněným tabu. Ale proč před dětmi skrýváme smrt? Pravděpodobně proto, že malé děti smrt obzvlášť děsí. Chtějí se cítit bezpečně a smrt je ta největší hrozba.

Jedna z nejpropracovanějších lží, které nám rodiče řekli, je o smrti naší první kočičky. V průběhu let, jak jsme se ptali na více a více detailů, byli rodiče nuceni si vymýšlet dále, takže se příběh dost rozvinul. Kočka umřela u veterináře. Proč? Na co? Na injekci proti bolesti. Proč byla kočka u veterináře? Aby ji vyléčil. A proč ji to léčení zabilo? Nebyla to doktorova chyba, kočička měla od narození slabé srdíčko, injekce proti bolesti byla pro ni příliš silná, nikdo to ale nemohl předem vědět. Až ve svých dvaceti letech jsem se dozvěděl pravdu: Moje tehdy tříletá sestra na ní šlápla a zlomila jí vaz.

Necítili potřebu nám říkat, že kočička teď šťastně odpočívá v kočičím nebi. Moji rodiče nám nikdy netvrdili, že lidé nebo zvířata, kteří umřeli, “jsou teď na lepším místě”, nebo že se s nimi ještě někdy potkáme. Nezdá se, že by nám to ublížilo.

Moje babička mi říkala upravenou verzi smrti dědečka. Říkala mi, že si navzájem předčítali a když se ho na něco zeptala, děda už neodpověděl. Vypadal, jako že spí, ale když se ho pokusila probudit, zjistila, že nemůže. “Umřel.” Dostat infarkt vypadalo podobně jako usnout.  Až později jsem zjistil, že neumíral tak klidně. Trvalo skoro celý den, než ho infarkt zabil.

Kromě takovýchto vyložených lží muselo proběhnout mnoho odvedení předmětu hovoru, když se stočil na smrt. Samozřejmě, že si to nepamatuji, ale odvozuji si to z toho, že jsem si plně uvědomil fakt, že zemřu, až když mi bylo devatenáct. Jak mi mohlo uniknout něco tak zjevného? Teprve teď, když pozoruji jiné rodiče, jak mluví s dětmi o smrti, mi to dochází: téma smrti je nenásilně, ale jistě zavedeno na něco jiného.

Obzvlášť v tomto případě jim děti vycházejí vstříc. Děti často chtějí být klamány. Chtějí věřit, že žijí v pohodlném bezpečném světě, stejně tak jako jejich rodiče si přejí, aby tomu věřily. [4]

Identita

Někteří rodiče cítí silnou příslušnost k určité etnické nebo náboženské skupině, a chtějí, aby ji jejich děti cítily také. To většinou vyžaduje dva specifické druhy lží. První je tvrdit dítěti, že je X. A druhý druh jsou jakékoliv lži, kterým X-lidé věří a odlišují se tak od ostatních lidí. [5]

Tvrdit dítěti, že má určitou etnickou nebo náboženskou příslušnost, je jedna z nejvíc obtížných věcí, které se jim můžete snažit říct. Děti mohou později změnit názor skoro na všechno, co jste jim tvrdili, když začnou myslet sami za sebe. Ale když dítěti vštípíte, že je členem určité sociální skupiny, zdá se, že je to pro něj téměř neotřesitelné tvrzení.

Tohle platí navzdory tomu, že je to jedna z nepromyšlenějších lží, jaké rodiče dětem říkají. Když jsou rodiče rozdílného vyznání, často se spolu domluví, že budou svoje děti vychovávat jako X. A ono to funguje. Děti poslušně vyrůstají v přesvědčení, že jsou  X, navzdory faktu, že kdyby se jejich rodiče dohodli jinak, považovali by se pro změnu za Y.

Jeden z důvodů, proč tohle funguje tak dobře, je druhý způsob lži, který se zapojuje do hry. Pravda je všech. Nemůžete se jako skupina odlišovat tím, že budete dělat věci, které jsou racionální a věřit tomu, co je pravda. Pokud se chcete odlišovat, pak musíte dělat věci, které děláte jen vy a věřit věcem, které nejsou pravdivé. A pokud děti celý život dělají věci, které je od jejich okolí odlišují, a věří něčemu jinému než jejich okolí, pak je jejich vlastní rozpoznávací schopnost nutí považovat se za X. Pokud nejsou X, proč tedy dělají všechny ty věci jinak?  Pokud nejsou X, proč je všichni v jejich okolí za X považují?

Tahle forma lži má své opodstatnění. Můžete je použít na to, abyste dětem vštípili také jiné, užitečné zásady, které se stanou součástí jejich identity. Můžete dětem tvrdit, že například tvrdit, že nemají nosit žlutou barvu, že svět stvořil obrovský králík, a že než budou jíst rybu, měly by vždy luskat prsty, ale také že X jsou za všech okolností pravdomluvní, upřímní a pracovití. Pro děti vyrůstající jako X pak bude samozřejmé, že jsou pravdomluvné a pracovité.

Toto je pravděpodobně důvod pro rozšíření dnešních náboženství a vysvětluje to, proč jejich učení je směsicí užitečných a bizarních věcí. Bizarní část je ta, která dělá víru přilnavou (nebo: snadno zapamatovatelnou – poznámka překladatele), a užitečná část je to vlastní poselství.

Autorita

Jeden z nejméně omluvitelných důvodů, proč rodiče lžou dětem, je, aby si nad nimi udrželi moc. Někdy jsou takové lži opravdu hodně zlé, jako když například někdo zneužije dítě a řekne mu, že se dostane do potíží, pokud o tom někomu poví. Jiné se zdají nevinnější, záleží na tom, jak moc dospělí lžou, aby si udrželi svou vládu, a k čemu ji pak použijí.

Většina dospělých se poměrně snaží skrýt před dětmi své nedostatky. Jejich motivy jsou většinou smíšené. Například otec, který má mimomanželský poměr, to před dětmi často skrývá. Jeho motiv je částečně ten, že by je to trápilo, částečně, že se to týká sexu a částečně (z mnohem větší části, než by byl ochotný si přiznat) proto, že se nechce v jejich očích pošpinit.

Pokud se chcete něco dozvědět o tématech, o kterých lžeme dětem, přečtěte si téměř libovolnou knihu o tom, jak děti poučovat o “zásadních otázkách” [7]. Peter Mayle napsal knihu Proč se rozvádíme?. Začíná třemi nejdůležitějšími věcmi o rozvodu, z nichž jedna zní: “Nemůžete vinit jen jednoho rodiče, protože rozvod nikdy není vina jen jednoho člověka.” [8] Opravdu? Když muž uteče od rodiny se svojí sekretářkou, je to vždy částečná vina jeho ženy? Ale dokážu pochopit, proč to Mayle řekl. Možná je pro děti důležitější, aby si vážily svých rodičů, než aby o nich znali celou pravdu.

Ale protože dospělí před dětmi schovávají svoje nedostatky a zároveň trvají na vysokém standardu chování u svých dětí, mnoho dětí pak vyrůstá s pocitem nedostatečnosti. Mají pocit, že jsou zlé, protože řekly sprosté slovo, zatímco spousta dospělých okolo nich dělá mnohem horší věci.

Čím sebevědomější lidé jsou, tím ochotnější jsou odpovědět na otázku jednoduše “Já nevím”. Méně sebevědomí lidé mají pocit, že musejí znát odpověď nebo budou vypadat hloupě. Moji rodiče dokázali přiznat, že něco nevědí, ale musel jsem slyšet alespoň tisíc takových lží od učitelů na základní a střední škole. Jen velmi zřídka jsem slyšel učitele říct “Já nevím”, dokud jsem se nedostal na vysokou školu. Pamatuji si to, protože to bylo tak překvapující slyšet to někoho říct před plnou třídou.

První náznak toho, že učitelé nejsou vševědoucí, jsem dostal v šesté třídě, když můj otec nesouhlasil s něčím, co jsem se naučil ve škole. Když jsem namítal, že můj učitel tvrdí opak, můj otec řekl, že ten učitel vůbec netuší, o čem mluví, že to je koneckonců jenom obyčejný učitel na základce.

Jenom učitel? Ta věta se zdála téměř gramaticky špatně. Copak učitelé nevědí o svém předmětu všechno? Pokud ne, tak proč to jsou oni, kdo nás učí?

Je smutným faktem, že učitelé na veřejných školách ve Spojených státech amerických většinou problematice, kterou učí, nerozumí moc do hloubky. Jsou tu sice některé zářivé výjimky, ale je pravidlem, že lidé, kteří jdou učit (na základní a střední školy), stojí na akademickém žebříčku až na jeho konci.  Takže to, že jsem si ve svých 11ti letech myslel, že učitelé jsou neomylní, ukazuje, co tento systém napáchal na mém mozku.

Škola

To, co se děti učí ve školách, je složitý systém lží. Nejlépe omluvitelné jsou ty lži, které zjednodušují nějakou ideu, tak aby se dala lehce naučit. Problém je, že ve jménu zjednodušení se do osnov dostává hodně propagandy. Učebnice na státních školách jsou výsledkem kompromisu toho, co různé vlivné skupiny chtějí, aby se děti učily. Lži jsou málokdy zjevné. Většinou jde o vynechání nebo zdůraznění určitých témat nebo pohledů na problematiku na úkor jiných. Pohled na historii, který jsme dostali na základní škole, je hrubá hagiografie s alespoň jedním reprezentantem z každé vlivné skupiny.

Známí vědci, které si pamatuji, jsou Einstein, Marie Curie a George Washington Carver. Einstein byl velikán, protože jeho práce vedla k atomové bombě. Marie Curie zase objevila rentgen. Ale Carver mě dost mátl. Zdálo se, že měl něco dočinění s arašídy.

Dnes je mi jasné, že byl na seznamu (vědců), protože byl černý (a z podobného důvody tam byla Marie Curie – protože byla žena), ale jako dítě mě Carver mátl dlouhé roky. Říkám si, jestli by nebylo lepší říct nám pravdu: nebyli žádní známí černí vědci. Dát na stejnou úroveň G. W. Carvera s Einsteinem  nám zmátlo nejen náš pohled na vědu, ale i na překážky, jimž museli černoši v té době čelit.

Čím více byla probíraná látka neexaktní povahy, tím více v ní bylo lží. Když jsme se dostali k politice a nedávné historii, tak to, co jsme se učili, byla v podstatě čistá propaganda. Například – učili nás dívat se na politické vůdce jako na téměř svaté – zvláště na nedávné mučedníky Kennedyho a Kinga. Jak udivující později bylo, když jsem zjistil, že oba byli nenapravitelní sukničkáři a Kennedy byl navíc závislý na amfetaminu. (Když vyšlo najevo Kingovo plagiátorství, dávno jsem ztratil schopnost pozastavovat se nad přestupky slavných lidí.)

Pochybuji, že je vůbec možné učit děti nedávnou historii, aniž bychom je učili lžím, protože prakticky každý, kdo k tomu má co říct, na to má zaujatý pohled. Hodně nedávné historie je podáváno zaujatě. Možná by bylo lepší učit děti takováto metafakta.

Pravděpodobně největší lež, která se ve školách učí, je, že cesta k úspěchu vede skrze dodržování “pravidel”. Pravdou ale je, že většina těchto pravidel jsou triky, jak efektivně ovlivňovat velkou skupinu lidí.

Klid

Ze všech důvodů, proč lžeme dětem, je ten nejsilnější pravděpodobně stejný, jako proč lžou ony nám.

Často, když někomu lžeme, tak to není kvůli nějaké vědomé strategii, ale protože by přehnaně nebo divoce reagoval na pravdu. Děti téměř úplně postrádají schopnost sebeovládání. Reagují na věci divoce – a tak se jim lže často.  [9]

Před několika lety na Den díkůvzdání byl můj přítel v situaci, která přesně ilustruje komplexní motivy, proč lžeme dětem.  Když se na stole objevil pečený krocan, jeho velmi vnímavý pětiletý syn se zeptal, jestli ten krocan chtěl umřít. Aby se vyhnuli katastrofě, začal můj přítel a jeho žena rychle improvizovat. Ano, krocan chtěl umřít a vlastně celý život se těšil na to, že poslouží jako večeře na Den díkůvzdání. A tím to (naštěstí) skončilo.

Kdykoliv lžeme dětem, abychom je chránili, tak také většinou proto, abychom udrželi klid.

Jeden z důsledků tohoto druhu uklidňujících lží je ten, že jsme vyrostli v myšlení, že strašné věci jsou normální. Je pro nás těžké v dospělosti cítit naléhavost věcí, u kterých jsme byli doslova vytrénováni se o ně nestrachovat. Když mi bylo asi deset let, viděl jsem v televizi dokument o znečištění (životního prostředí), po kterém jsem zpanikařil. Vypadalo to, že planeta je nenapravitelně zdevastovaná. Šel jsem za matkou zeptat se, jestli to tak opravdu je. Už si nepamatuji, co mi řekla, ale cítil jsem se pak líp a už jsem se o to nestrachoval.

Byl to asi nejlepší způsob, jak odpovědět vystrašenému desetiletému děcku. Ale měli bychom si uvědomovat cenu. Tento druh lží je jeden z důvodů, proč špatné věci přetrvávají: jsme vytrénovaní v jejich ignorování.

Detoxifikace

Sprintér se v závodě téměř okamžitě dostane do stavu, který se nazývá “kyslíkový dluh”. Jeho tělo přepne na nouzový zdroj energie, který je rychlejší, než normální aerobní dýchání. Ale tento proces produkuje odpadní látky, které ve výsledku potřebují ke svému odbourání extra kyslík, takže po závodě se musí zastavit a chvíli supí, než se vydýchá. (zotaví)

Dospělosti (tedy) dosahujeme ve stavu jakéhosi “pravdového dluhu”. Bylo nám řečeno hodně lží, než jsme (my a naši rodiče) přežili dětství. Některé možná byly nutné. Jiné asi ne. Ale všichni jsme dosáhli dospělosti s hlavou plnou lží.

Nikdy nedojde k tomu, že by si dospělí sedli a vysvětlili dospívajícím lži, které jim napovídali. Většinu z nich zapomněli. Takže pokud se chceš těch lží zbavit, musíš to udělat sám.

Někteří to udělají. Většina lidí prochází životem se zbytky těchto lží přilepeným k jejich mysli, aniž by si toho kdy vůbec všimli. Pravděpodobně se vám nikdy nepodaří napravit důsledky všech lží, které vám řekli, když jste byli dětmi, ale stojí to za pokus. Zjistil jsem, že kdykoliv se mi podařilo napravit lež, kterou mi někdo řekl, hodně dalších věcí zapadlo na své místo.

Naštěstí když se stanete dospělými, dostanete nový hodnotný zdroj, podle kterého poznáte, v čem vám lidé lhali. Stanete se totiž jedním z lhářů. Dostane se vám pohledu za kulisy a díváte se, jak dospělí překrucují svět další generaci dětí.

První krok ve vyčištění vlastní hlavy je uvědomit si, jak daleko máte k nezaujatému pozorovateli. Když jsem skončil střední školu, byl jsem, myslím, naprostý skeptik. Uvědomil jsem si, že střední škola stála za hovno. Myslím, že jsem byl zralý zpochybnit všechno, co jsem znal. Ale mezi mnoha věcmi, kterých jsem si nebyl vědom, bylo i to, kolik trosek už v mé hlavě bylo. Nestačí považovat svou mysl za čistý list. Musíte ho vědomě čistit.

—————————————————————————————————————–

Poznámky

[1] Jeden z důvodů, proč používám tak brutálně jednoduché slovo, je, že lži, které říkáme dětem, nejsou nejspíš tak neškodné, jak si můžeme myslet. Když se podíváte, v čem dětem dospělí lhali v minulosti, šokuje vás, jak moc jim lhali. Stejně jako my, i oni to dělali s těmi nejlepšími úmysly. Takže, pokud si říkáte, že jste ke svým dětem tak otevření, jak jen v rámci možností můžete, pravděpodobně se klamete. Je dost možné, že lidé za sto let budou stejně šokovaní tím, o čem jsme dětem lhali, jako jsme my šokovaní tím, o čem jim lhali před sto lety naši předkové.

Nedokážu říct, jaké lži to budou, a nechci psát esej, který za sto let bude vypadat hloupě. Takže namísto používání zvláštních eufemismů pro lži, které se nám zdají lépe omluvitelné podle současného chápání, budu raději všechny lži nazývat lžemi.

(Vynechal jsem jeden typ lží: lži, které slouží pro hry s dětskou důvěřivostí. Sahají od “předstírání”, které vlastně ani není lež, protože při tom na děti mrkáme, až po strašidelné lži, které říkají starší sourozenci mladším. Není k nim moc co dodat: Nechci, aby první typ zmizel, a neřekl bych, že ten druhý někdy zmizí.)

[2] Calaprice, Alise, The Quatable Einstein, Princeton university press, 1996.

[3] Když se zeptáte rodičů, proč by děti neměly klít, ti méně vzdělaní vám řeknou, že “je to nepatřičné”, zatímco ti vzdělanější přijdou s komplikovaným zdůvodňováním. Ti méně vzdělání se zdají být pravdě blíž.

[4] Jeden přítel, který má malé děti, mi poukázal na to, že pro děti je snadné považovat se za nesmrtelné, protože čas pro ně plyne tak pomalu. Tříletému dítěti musí jeden den připadat  jako dospělému celý měsíc. Takže osmdesát let jim musí připadat jako nějakých dva a půl tisíce let pro nás.

[5] Uvědomuji si, že zařazením náboženství mezi lži si vysloužím úžas a nesouhlas. Obvykle se lidé tomuto tématu vyhnou tím, že říkají něco ve smyslu toho, že na lež, které věří dostatečně dlouho dostatečné množství lidí už vlastně není taková lež, je to skoro-pravda. Ale protože nemůžu říct, jaké lži budou příští generace považovat za neomluvitelné, nemůžu jednoduše nějaký typ lži vynechat. Ano, je dost nepravděpodobné, že za sto let bude náboženství z módy, ale lidem v roce 1880 se muselo zdát stejně nepravděpodobné to, že v roce 1980 se bude na školách učit, že masturbace je zdravá a není proč se kvůli ní cítit vinný.

[6] Bohužel náklad může obsahovat špatné zvyky stejně jako ty dobré. Například existují určité charakterové vlastnosti, které některé skupiny v Americe považují za “acting white – chová se jako bílý”. (Poznámka překladatele: Acting white je termín používaný hlavně mezi černochy v USA, když některý z nich “zradí” svou kulturu tím, že se chová jako běloch. Například proto, že je více vzdělaný, kultivovaný, bohatý… Jeho  okolí si myslí, že si hraje na něco víc, než je.) Ale většina těchto vlastností by se klidně dala nazvat jako “chová se jako Japonec”. Na těchto vlastnostech není nic výlučně bělošského. Jsou společné všem kulturám s dlouhou tradicí městského života. Takže snažit se odlišit tím, že budeme dělat všechno opačně než okolí, je pro skupinu nejspíš špatná strategie.

[7] V tomto kontextu “zásadní otázky” v podstatě znamená “věci, o kterých jim budeme lhát”. Proto pro tato témata existuje zvláštní jméno.

[8] Mayle, Peter, Why Are We Getting a Divorce?, Harmony, 1988 (Poznámka překladatele: V češtině Maylova kniha nevyšla, jiné jeho přeložené knihy jsou dostupné například na kosmas.cz )

[9] Ironií je, že toto je také přesně ten důvod, proč děti lžou dospělým. Pokud budete reagovat divoce, když vám lidé řeknou něco znepokojujícího,  tak vám to přestanou říkat. Dospívající neříkají rodičům, co stalo tu noc, kdy měli spát u kamaráda ze stejného důvodu, proč dospělí neřeknou pětiletému dítěti pravdu o krocanovi na Den díkůvzdání. Začalo by bláznit, kdyby to vědělo.

Děkuji Samu Altmanovi, Marcu Andreessenovi, Trevoru Blackwellovi, Patricku Collisonovi, Jessice Livingston, Jackie McDonough, Robertu Morisovi a Davidu Sloo za čtení draftu tohoto textu. A protože píšu o kontroverzních tématech, musím říct, že žádný z nich nesouhlasil se vším, co zde píšu.

Anglický originál je k přečtení na blogu Paula Grahama.