Televize jako kulisa?

Nedávno jsme byli na návštěvě u příbuzných a i když nás určitě rádi viděli, tak během naší návštěvy nepřestala hrát televize. Měl jsem z toho dost divný pocit. Povídáme si o dětech, o sobě, o vztazích, jak se kdo má… a do toho se misí televizní hádky, střelba a napětí. Tak nevím, jestli taková kulisa pro “dotvoření atmosféry” není trošku kontraproduktivní 🙂 Znám hodně lidí, kteří mají doma puštěnou televizi stále (!), takže se to pro společnost nejspíš už stalo normální. Pokud ano, tak je to podle mého názoru dost smutné. Proč mi to tak vadí? Protože:

1) Televize ruší

Ať už si to připouštíme nebo ne, tak televize významně ovlivňuje kvalitu rozhovorů před ní vedených. Rozptyluje, strhává na sebe pozornost. Jak můžete někomu něco podstatného sdělit, když jste oba neustále vyrušováni? A hlavně: kolik vám z toho utkví v paměti? Mozek za normálního provozu nedokáže selektivně vypnout různé vjemy. V transu nebo silném stresu to umí, ale během rozhovoru určitě ne. (Více o pozornosti a vnímání například v knize Invisible Gorrilla nebo Thinking, Fast and Slow).

2) Televize žere čas

Můžete namítnout, že ho žere stejně jako například počítač nebo procházky se psem.. nebo vaření.. nebo jakákoliv jiná činnost. Problém televize je ovšem ten, že to kolikrát ani žádná činnost není. Člověk před ní jen sedí a čas plyne… a plyne a plyne. Ono se tam pořád něco “zajímavého” děje. Jenže kolik z toho “zajímavého” má nějaký význam pro náš život? Obohatí vás to nějak? Můžu to říct i jinak: Kolik si pamatujete z toho, co jste přečetli a kolik z toho, co jste viděli v televizi? Klidně se vsadím, že navzdory tomu, že informací, které člověk viděl v televizi, je víc, než těch co získal z knih, tak si jich pamatuje mnohem méně. Má to více důvodů. Ke knize si člověk sedne ve chvíli, kdy si na ni udělá čas. Má klid číst a během toho si třeba udělat pauzu a nechat na sebe knížku působit… nechat příběh vstřebat. Může si děj a postavy představovat. Může přemýšlet. Televize vám čas přemýšlet nedá. Je už z principu navržená pouze ke konzumaci informací. Ty navíc přicházejí v takovém množství a v takové (často povrchní) formě, že se ani člověk nemá čas se zastavit a zpracovat je. Anebo tam ani žádné informace nejsou (viz “zprávy” na TV Nova).  (Něco jiného jsou dokumentární pořady, z těch si člověk může odnést docela dost… pokud je nemá jako kulisu :))

Princip televize mimochodem krásně vystihl malíř Vladimír Kokolia. Podle něho jsou obrazy něco jako “strojky na čas“. Objekt, do kterého zaklejete náladu, pocity, příběh a můžete si je kdykoliv vyvolat. Čas v něm stojí, je to vystřižený okamžik, zhmotnělá vzpomínka. Televize naproti tomu čas jen odebírá… (až jednou žádný nezbude, ale o tom jindy).

3) Hodnota zpráv v televizi

Televizi sleduji jen okrajově, sem tam si koupím noviny, a většinu informací mám z nezávislých zdrojů na internetu. Někdy je skoro až zábavné sledovat propastný rozdíl v tom, jak je nějaká informace prezentována (českými) mainstreamovými médii a jaký je názor odborné veřejnosti. Jeden příklad za všechny je Fukušima. (Pokud jste dosud sledovali Fukušimu jen z televize, tak si to rozhodně přečtěte. Stojí to za to.) Druhá věc je určitý druh cenzury. Nemám pro to žádné podklady, je to čistě můj subjektivní dojem, ale na základě srovnání zpráv z internetu a z českých médií si myslím, že tu něco jako cenzura funguje. Proč se nepíše o Occupy Wall Street? (Kanál na Google Plus, Kanál na Twitteru) Proč se tak málo mluvilo o referendu (revoluci) na Islandu, po kterém se vyměnila vláda? (čtěte zde a zde). Proč se nepsalo o letních demonstracích ve Španělsku? (čtěte zde) Něco je špatně…nemyslíte?

4) Sledování “co kolem lítá”

Člověk má tendenci neustále sledovat, jestli se kolem něho neděje něco důležitého. Musí, je to evolučně dané, jinak bychom nepřežili. Jenže nikdy nebyl nápor informací a vjemů tak mohutný jako dnes. A je těžké se s tím vyrovnat. Ono to z ní asi hloupě, ale je opravdu těžké se s tím vyrovnat. Není to jen problém televize, máme Twitter, máme Facebook, máme smartphony a já nevím, co ještě. Všechno je online a ke všemu je pokud možno instantní přístup. Všude je něco, co nás zajímá, a tak nemůžeme jinak a sledujeme to. Nechceme přeci něco zmeškat, může tam být nějaká důležitá informace, varování, konkurenční výhoda.. cokoliv, co má pro nás nějaký význam. Jenže je toho příliš. Nezvládáme to sledovat všechno. Není divu, že se už mluví o věcech jako je závislost na Facebooku.

Naučit se žít s tím, že máme skoro okamžitý přístup k většině informací ze světa a naučit se s nimi pracovat, je těžké. Myslím, že většina lidí to neumí nebo je to vůbec nezajímá. Někde jsem četl, že nedělní vydání Timesů obsahuje zhruba tolik informací, ke kolika se dostal před sto lety běžný člověk za rok života(!). Jak takové kvantum vjemů zpracujete? Nejspíš většinu z toho zapomenete. Nebo možná budete mít pocit, že “o tom jste už někde něco četli, ale už nevíte kde a co vlastně”. Potřebujeme vůbec tolik vjemů?

5) Děti

Tohle je téma na samostatný článek, tak jen stručně: Televize není pro děti! Asi jsem už starý (30 let), ale vyrůstal jsem v podstatě bez televize a jsem za to rád. Doma taky televizi nemáme a ani nechceme. Jednak kvalita programů je (dle mého názoru) často pochybná, v lepším případě nekonečné soap-opery, v horším nějaké tzv. reality show, která nemají s realitou nic společného, nebo spousta napětí, hádek, vzrušení, sexu a machrování. Opravdu to jsou věci, o kterých chceme, aby se našim dětem zdálo? Aby takové chtěli být? Nebo si myslíte, že televize na ně vliv nemá?

6) Co dělali lidé, když nebyla televize?

Vážně, napadlo vás to někdy? Co dělali ti lidé se svým volným časem? O čem si proboha povídali? Hrůůůůza, to musel být život 🙂 Nejspíš si více povídali, více se vnímali a měli hlubší vztahy. Nebo ne? Třeba to není náhoda, že máme dnes tolik hyperaktivních dětí a různých poruch soustředění.

2 replies on “Televize jako kulisa?”

  1. naprosty fakt, 🙂 jeste ze zadnou nemam, a muzu si na pc pustit co chci, napriklad ty dokumentarni filmy.

Comments are closed.