Evoluce programátora

Zhruba před dvěma lety jsem se začal intenzivně zabývat programováním a věcmi kolem toho. Zvláště poslední rok byl hodně nabitý. Jedním silným impulsem byla kniha Coder to Developer od Mika Gunderoye, respektive výtažek z knihy na TekPubu, druhým impulsem byl exkolega @MicTech – líbilo se mi jeho nadšení pro věc a používané nástroje. Dále pak akce IPO48, která mě nadchla a díky níž jsem se začal zajímat o startupy (ne že bych nějaký rozjel, ale snil jsem o tom). Plus nespočet dalších menších impulsů, různých článků, nápadů atd… Zažral jsem se do toho natolik, že se mi o programování dokonce i zdálo, a to relativně často. Mám dosud v živé paměti sen, kdy vidím event-listenery navěšené na okně nebo jak listuji atlasem světa napsaným v XML.  Také jsem změnil zaměstnavatele a naučil se nové technologie.

Před několika měsíci jsem si však uvědomil, že mi něco v životě chybí, i když nevím, co přesně. Že mi prostě nestačí být jen dobrý (?) programátor a snažit se držet krok s novými technologiemi. Ze začátku to byl jen takový pocit, co se občas vynořil a zase zmizel, ale postupně rostl. Připadal jsem si poněkud jednostranně zaměřený jen na technologii a analytické myšlení. Za ty dva roky jsem skoro nic nenamaloval, nepřečetl jsem žádnou beletrii, jen samou literaturu faktu, a téměř jsem se ani nedíval na filmy. Pokud jsem nějak tvořil, tak jen u počítače, a to tak, že jsem (zase) programoval, jen něco jiného a trochu jinak než v práci. Časem jsem dospěl k tomu, že se potřebuji věnovat něčemu, co jsem si pro sebe nazval „pěstování osobnosti“. Možná to je nevyhovující výraz, ale můžete si pod tím představit nějakou snahu o rovnováhu v životě, vyvážení používání levé a pravé hemisféry, hledání smyslu svojí činnosti a tak vůbec…

Někdy na konci léta jsem si koupil knihu o lucidním snění od Roberta Waggonera, která mě donutila k zamyšlení. Pokud to, co autor píše, je pravda, tak musím dost přehodnotit svůj (materialistický) pohled na svět. Protože snové jevy, které popisuje (jasnozřivost, setkání se zesnulými, varování do budoucnosti, vhled…), nejsou výsadou snů, ale jsou popsané napříč všemi náboženskými systémy. Co když jsme takové věci kdysi uměli, ale už neumíme? Co když navzdory našemu technologickému pokroku a vědě ztrácíme něco pro nás hodně důležitého a neuvědomujeme si to?

Knihu jsem ale nedokázal přečíst najednou. Zhruba v půlce jsem ji přerušil, protože byla na mě už příliš „mystická“. Potřeboval jsem něco „stravitelnějšího“. Takže jsem si koupil knihu Pragmatic Programmer a vrhl se zase do světa programování a technických blogů. Čím dál víc mi ale chybělo malování a nějaká rukodělná tvůrčí činnost. Nakonec jsem na doporučení internetového známého Matouše Boráka shlédl záznam rozhovoru s malířem Vladimírem Kokoliou. Pod článkem se rozproudila diskuze, která mě ze zpětného pohledu povzbudila k tvoření s dcerkou (2 roky). Výsledky můžete vidět na mém blogu Tvoříme s dětmi. Začal jsem pro ni tvořit různé hračky z papíru, učím ji malovat, lepit, stříhat a tak podobně. Když mě občas za chůze do práce políbila múza a něco tvůrčího mě napadlo, cítil jsem, že se začínám „srovnávat“.

Vrátil jsem se ke knize o snění a začal svým snům věnovat více pozornosti. Lucidní sen jsem zatím neměl, ale pamatuji si teď sny přibližně z každé druhé noci (což je proti odhadem dvěma snům za měsíc dost pokrok). Některé jsou splácaniny a moc mi nedávají smysl, ale jiné jsou vysloveně symbolické a zanechají ve mně silný dojem.

Takže abych to shrnul. Ničeho nelituji, díky tomu, že jsem se zapálil pro IT, jsem se  hodně naučil, a i nadále se tím budu bavit a živit, ale je hrozně potřeba vidět dál, než jen svůj omezený rybníček profese a kariéry. Rozvíjet se ve více než jen jednom směru.

Také dnes víc než kdy jindy žijeme ve městech a postupně ztrácíme kontakt s přírodou a často i sami se sebou. Možná to zní hloupě, člověk je přeci v kontaktu sám se sebou pořád, že jo? Ale možná, že to neplatí tak docela. Možná jsme dnes díky záplavě informací a techniky ohlušení a tiché impulsy zevnitř už neslyšíme. Což je hrozně těžké nějak ukázat… Jak ukážete na něco, co chybí?

PS: Snad tenhle článek dává smysl, pořád mám trochu pocit, jestli to náhodou není slátanina. Moje žena říká, že nemám žádnou životní filosofii, což samozřejmě to není pravda :). Moje filosofie je právě to hledání. Možná by se to dalo nazvat pouť, protože ve snech se mi téma putování objevuje velmi často. Aniž bych se o to nějak snažil, tak se v mém životě dost pravidelně střídají dva životní přístupy: analytický, popsaný na začátku a tvůřčí, kdy pro změnu hodně maluju a poslouchám hudbu a tak nějak si víc všímám svých pocitů.