Úryvek z knihy “Z vody a ducha” od Malidoma Patrice Somé
Pro Dagary je každý člověk „vtělení“, tzn. duch, jenž přijal tělo. Naše pravá přirozenost je duchovní. Člověk přichází na svět, aby splnil určité úlohy. Zrození není nic jiného než příchod někoho, koho už někdo zná, obyčejně nějakého předka, do tohoto světa, kde se má zhostit důležitých úloh. Předkové jsou opravdovou školou živých. Jsou nositeli moudrosti, podle níž se lidé v tomto světě mají řídit. Životní energie předků, kteří se ještě znovu nezrodili, se projevuje v životě přírody – ve stromech, horách, řekách a tiché vodě. Dědové a babičky mají tudíž k energii a moudrosti předků nejblíže ze všech příslušníků kmene. Proto je jejich zájem o vnuky a vnučky zcela přirozený. Člověk, který ztělesňuje určitou hodnotu, se samozřejmě zajímá o každého, kdo přichází z místa, kde tato hodnota existuje v čisté formě. Stařešinové se zajímají o nový život prakticky od okamžiku početí, vždyť zatím nezrozené dítě přichází právě z míst, kam oni brzy půjdou.
Pár měsíců před narozením – vnuk je ještě embryo – se slaví obřad, nazývaný „vyslyšení“. Účastní se ho těhotná matka, její bratři, dědeček a výkonný kněz. Otec dítěte sám obřadu přítomen není. Připraví jen místnost a dodatečně je o událostech informován. Duše, chystající se na svět, použije při obřadu hlas matky (někteří tvrdí, že duše si přisvojí celé její tělo, protože matka upadne do transu a na nic si pak nevzpomíná) a zodpoví každou otázku, kterou jí kněz položí.
Neboť živí musí vědět, kdo se tu znovu narodí, odkud ta duše přichází, proč chce přijít právě sem a jaké pohlaví si zvolila. Někdy jsou živí na základě úlohy duše, vstupující do bytí, proti pohlaví, které si zvolila, a navrhují opačnou alternativu, která může být vhodnější pro roli, kterou si dítě zvolilo. Některé duše také žádají o to, aby se před jejich příchodem připravily určité věci – kouzelné předměty, medicínský váček a kovové náramky na ruku či nohu. Nechtějí v žádném případě zapomenout, kdo jsou a proč sem přišli. Ale je obtížné nezapomenout, protože život v tomto světě je plný rozptýlení. Jméno novorozeněte vyplývá z těchto předběžných rozhovorů. Jméno obsahuje životní program svého nositele.
První roky života dítěte jsou rozhodující. Děd musí vnukovi sdělit, co dítě řeklo ještě coby embryo v mateřském těle. Nato mu musí být nápomocen vybudovat vztah k otci, který mu při velkých obtížích, jež ho čekají, bude stát po boku. Můj otec si stěžoval na svůj nešťastný život. Prý se tak stalo proto, že nikdy nepoznal svého dědečka, který zmizel ještě předtím, než se otec narodil. Kdyby ho býval poznal, říkával otec, nikdy by neztratil svoji první rodinu, nestrávil by roky svého mládí ve zlatých dolech a později by se nevrhl do náručí katolicismu. Víra, vážící ho k předkům, by pak byla silnější. Nevlastní otcovi bratři, kteří dědečka znali, nebyli zdaleka naplněni takovým neklidem jako otec. Ale proti utrpení chlapce, jenž vyrůstá bez dědečka, není léku.
Knihu se můžete koupit například zde.