Neil Gaiman: “Když jsem poprvé zjistil, že lidé mé básně a příběhy pirátí na Internetu, byl jsem dost naštvaný. Poté jsem si ale všiml dvou velmi důležitých věcí. Jednou z nich bylo, že v zemích, kde mé dílo pirátili nejvíce – hlavně v Rusku (kde mé příběhy a básně překládali a šířili dál) –, se prodávalo čím dál více mých knih. Lidé mě objevovali proto, že mě jiní pirátili. A poté si šli koupit tištěnou knihu; a kdykoli jsem v Rusku vydal nějakou novou, prodávala se více než ty předchozí. Šířením své tvorby autoři neztrácejí peníze. Když ohledně tohoto tématu mluvím před obecenstvem a oni se mě zeptají: „A co peníze ztracené na prodaných výtiscích?,“ zeptám se jich: „Máte oblíbeného spisovatele?“ Odpovědí, že ano. Pak je vyzvu, aby zvedli ruku, pokud ho objevili tak, že vešli do obchodu a koupili si jeho knihu. Přihlásí se maximálně 5-10 %. Velmi málo z nich si první knihu svého nejoblíbenějšího spisovatele koupilo. Půjčili si ji. Nebo ji dostali. Nezaplatili za ni. A tohle je to pirátství: lidi si půjčují knihy. Je to vlastně reklama. Oslovíte více lidí. Dáváte o sobě vědět. Když jsem tohle pochopil, změnil jsem pohled na autorské právo a na Internet. Protože to nejdůležitější, co Internet dělá, je, že lidem umožňuje slyšet, číst a vidět věci, které by jinak slyšet, číst ani vidět nemohli. A myslím, že to je fantastické. “