Dostala se mi do rukou velmi zajímavá kniha Heaven is for real, česky vyšla pod názvem Nebe opravdu je. Je to o 4letém klukovi, který během operace opustí své tělo, dívá se na své plačící a modlící se rodiče v jiné částí nemocnice a dostane se až do nebe. Potká Ježíše, mluví s anděly a setká se se svým pradědečkem, který zemřel 25 let předtím, než se narodil. Překvapující je, jak moc chlapcův popis odpovídá biblickému popisu nebe.
Dost by mě zajímalo, jak nebe vnímají jiné kultury. Co vidí muslim, když zemře? Co vidí buddhista? Jak moc je naše prožívání a chápání smrti (a tím co po smrti následuje, ať už je to cokoliv), ovlivněno kulturním prostředím, ve kterém žijeme? Když budu čekat, že se dostanu do pekla, budu prožívat peklo? Věřím, nebo spíše chci věřit, protože důkazy žádné nemám, že po smrti nějakým způsobem pokračuji dál. Líbí se mi ta myšlenka… ne pro to, že bych se smrti bál, ale protože rád žiju 🙂
Proč je tolik různých, navzájem se vylučujích pohledů na Boha a posmrtný život? Podle buddhistů trvá zhruba 45 dní, než duše přesídlí do dalšího těla a rodí se stále znova a znova. Podle monoteisistých náboženství žijeme jen jednou a pak následuje věčnost. Keltové mají Valhallu, muslimové 99 panen… Co mám já? Jen hromadu otázek.
Můžete mi někdo doporučit nějakou knihu o prožívání smrti a posmrtného života v různých kulturách? Třeba výpovědi pacientů, kteří si prošli klinickou smrtí. Dost by mě to zajímalo…