Tohle je hodně osobní téma, ale myslím, že dost důležité na to, abych si ho nenechal jen pro sebe. Je to o tom, co znamená doopravdy někomu odpustit. Zhruba před 4 roky jsem se zbavil jednoho člověka, který o sobě prohlašoval, že je duchovní mistr, ale jediné v čem dosáhl mistrovství byla manipulace lidmi. Jeden čas měl kolem sebe skupinu lidí dost podobnou sektě a na můj život měl dlouhé roky negativní vliv. Samozřejmě, aniž bych si toho byl tehdy vědom. Když se mi konečně otevřely oči (děkuji tímto své úžasné ženě), byl jsem plný vzteku a hořkosti. Od násilné odplaty mě dělil jen malý kousek. Další zhruba rok a půl mi trvalo, než jsem si uvědomil, že můj na jednu stranu spravedlivý a pochopitelný hněv mě vnitřně stravuje a nosím ho v sobě jako obrovský balvan a že vlastně nechci. Začal jsem o tom opět mluvit s přáteli, a tak ho postupně zmenšoval a obrušoval ostré hrany. Balvan vzteku se zmenšil a já se stal klidnějším.
Pak se mi dostala do ruky kniha o lucidním snění od Roberta Waggonera a já si začal zapisovat sny. A zjistil jsem o sobě zajímavou věc: i když jsem si už připadal celkem vyrovnaný, stále jsem toho člověka potkával ve snech, a to dost často. Nebyly to nepříjemné sny (což mě překvapilo), ale nepřál jsem si je a snažil se “duchovního mistra” ve snu ignorovat. To se mi však dařilo jen částečně, asi se stejným výsledkem, jako když člověk ignoruje spolucestující v přecpaném autobuse. Takže mi nezbylo než s tím začít pracovat a otevřít se tomu, co se mi moje podvědomí snaží sdělit. Nechci zacházet do detailů, ale mám za to, že některá setkání ve snu jsou skutečná. Že nejde o náhodné výplody nezaměstnaného mozku, ale o něco hlubšího. Uvědomil jsem si, že pokud se těchto snových setkání chci zbavit, tak potřebuji odpustit. Nemá to být odplata nebo zadostiučinění, ale odpuštění. Myslím, že to je jediný způsob, jak se vyrovnat se starým zraněním.
Ale skutečně odpustit je hodně těžké. I když se to možná nezdá, je to práce a vyžaduje úsilí a hlavně upřímnost k sobě. Přiznat si vlastní díl viny například.
Po několika měsících jsem pozoroval změnu – za prvé se moje sny změnily a za druhé mi bylo o dost líp. Ale nebylo to všechno, a ani ještě teď není. Nedávno jsem “náhodou” potkal jednu buddhistku, která měla před pár lety dost podobný problém jako já. Vyrovnala se s ním jednou buddhistickou meditací – přáním štěstí. V podstatě jde o to, přát všechno nejlepší člověku, který vám ublížil. A myslet to upřímně, skutečně mu přát štěstí, každý den. Uvidíte, co se stane. V jeho životě možná nic, ale ve vašem ano. Odpuštění uzdravuje. Myslím, že přát druhým štěstí je rozhodně lepší než je ignorovat nebo rovnou nenávidět, když už ne pro ně samé, tak pro to, že to je dobré pro vás. Myslím, že není možné plně prožívat štěstí, když zároveň někomu přejete něco zlého, i když jste možná “v právu”. Možná je váš soused protivný kretén, možná máte panovačného šéfa, možná vás někdo zradil nebo podvedl…. Ale nenechte si tím otrávit život.
Post scriptum:
V souvislosti s Klausovou šílenou amnestií bych nerad, aby to vyznělo tak, že lidé, kteří činí špatně, se nemají trestat, nebo že zrušíme vězení a budeme si jen odpouštět a budeme nekonečně šťastní. Nic takového nechci. Chtěl jsem se jen podělit o svůj příběh, protože věřím, že může někomu pomoci.
