Když v dětství nemáte pastelky, stanou se z vás smutný lidi
Dnes ráno jsem potkal v autobuse dvě staré paní, povídaly si o vnucích. Jedna z nich řekla: “Já se snad na starý kolena naučím kreslit, ten kluk to po mě pořád vyžaduje.” To mě zaujalo. Jako děti jsme pořád něco tvořily, ať už to byly domy z písku a klacků nebo ulice z ponožek a knížek, krajiny z peřin nebo kresbičky na staré kancelářské papíry. Umělci a děti mají k sobě blízko, alespoň já to tak vnímám. Tahle stará paní byla jiná. Několikrát si během té krátké cesty své kamarádce postěžovala, že ona vůbec kreativní není a že to ostatním lidem závidí. A hlavně, že si nepamatuje, že by v dětství vůbec nějaké pastelky měla. To mi přišlo hodně smutné, nekreslit. Pochopil jsem z toho, že jí rodiče buď žádné pastelky nikdy nekoupili nebo se v dětství setkala se silnou kritikou vůči svým dílům a tak tvořit přestala.
Je pro mě těžké představit si dětství bez pastelek. Je to pro mě symbol dětství bez radosti z tvoření, bez hravosti a fantasie a bláznivě krásných a krásně bláznivých nápadů. Neříkám, že by všichni měli kreslit, ale myslím, že by každý měl tvořit pro tu radost z tvoření. I když to nepřinese žádné peníze nebo “užitek”. Být hravý bez přítomnosti dětí spousta dospělých neumí, a to je škoda. Přitom stačí jen nebát se, že “budu vypadat hloupě”.
