Dáreček v poslední aktualizaci Skypu
Já to jako chápu, člověk má být bdělý a nesutále na pozoru, aby se náhodou neukliknul. Takže je to vlastně od Skypu taková zenová služba jeho uživatelům, aby nepolevovali ve své bdělosti. Tak tedy vřelé díky. Jen mi tím Skype začíná připomínat nechvalně známý Ask Toolbar. Osobně bych ovšem uvítal, kdyby si Skype zapamatoval mé minulé nastavení a nemusel jsem si na ně dávat pozor při každé aktualizaci.
Jsem programátor a svou práci mám hoďně rád. Jsem rád, že žiju v 21. století, kde většina science fiction snů se uskutečňuje. Ten technický pokrok mě fascinuje. Ale nutno říci, že někdy mě i dost děsí a říkám si, k čemu to všechno je. Proč budujeme super-drahé a super-rychlé optické kabely z New Yorku do Chicaga? Proč prokopáváme hory ledu pod Arktidou a stavíme balóny s laserovým přenosem dat? Jen proto, aby mikro-transakce na burze mohli být o pár milisekund rychlejší. Je to pokrok, o tom žádná. Ale pro koho? Většina lidí z té technologie nebude mít nic. Možná… Ale třeba to dopadne jako s Internetem. Postavila ho armáda sama pro sebe, a nakonec ho používáme radostně všichni každý den.
Toto nejsou hory, které byste našli někde na mapě. Přesto to jsou hory, které existují. Jsou to hory peněz, které rostly a klesaly na akciových trzích.
Kevin Slavin říká “Píšeme něco (složité algoritmy, které spolu soutěží na burze), co už nejde přečíst. Vytvořili jsme něco nečitelného. A ztratili jsme ponětí o tom, co se vlastně děje ve světě, který jsme vytvořili”.
Na Amazonu se prodávala jedna v podstatě obyčejná kniha za 2,8 miliónu dolarů. Proč? Protože cenu určovali 2 soupeřící algoritmy, které z nějakého důvodu knihu v pravidelném intervalu o maličko zdražili. Proč? Prodávála se u konkurence, tak ji prodáváme taky, lidé se nevšimnou malého rozdílu v ceně. Ale algoritmy se zbláznily a postupně vyšroubovali cenu do astronomických výšin. Dnes se opět prodává za 50$. Celý článek je zde: http://www.michaeleisen.org/blog/?p=358
Tohle není jediná kniha, u které cenu určují neviditelné algortimy. Další příklad je opačný. Carlos Bueno napsal knihu pro děti o tom, jak porozmět počítačám a začal ji prodávat na Amazonu za cenu, kterou si sám určil. Za nějakou dobu se na ní podíval a zjistil, že někdo jinýprodává jeho knihu za nižší cenu než měla. Objevil se totiž algoritmus, který “prodával knihy, které nikdy nebyly napsány, nikdo si je nekoupil ale ovlivňovaly cenu jiných knih na trhu“. Strašidelné, že?
Nikdo v žádné době nevěděl, do čeho se řítí a čeho je vlastně součástí. Skvěle to vystihnul Petr Lelovič ve svém článku Všechno zlé je na něco zlé. Kdo ví, co si budeme říkat o naší době, až budeme staří. Ale kdo ví…. před 50ti lety lidé věřili, že za 30 let budeme létat na Mars. A kde jsme teď? 🙂
Můj překlad článku What developers do all day?
Pokud jsi programátor, můžeš na konci dne smazat všechno, co jsi napsal a napsat to znovu zhruba za hodinu? Je dost možné, že ano. Proč to tak je? Je to pro to, že programátoři jsou líní přeplácení machírci? Ne. Je to proto, že se tu děje mnohem víc, než je na první pohled vidět. Vědomí toho, čím trávíme nejvíc času a pochopení z toho plynoucích výhod a nevýhod nám může pomoci být v práci efektivnější. Věřím, že nejvíce času trávíme zkoumáním, navrhováním, ověřovaním a (pak až) psaním kódu.
Dave Moore se jednou zeptal kolegů v 8th Light “Kolik procent času trávíte zkoumáním kódu vs psaní kódu?” Typická odpověď byla, že tak 50-80% času stráví čtením nebo experimentováním s kódem. Je tahle činnost opravdu tak důležitá, aby zabrala tolik času?
K napsání elegantní aplikace je potřeba spousta času a experimentování. Programování je jako skládání puzzle. Jasně, že můžete jednotlivé kousky nějak zbastlit dohromady, ale pak budem mnohem těžší přidat nové kousky. Nakonec strávíte spoustu času nad stavebnicí a hledáním, kam který kousek patří než zakládáním kousků na jejich místa.
Proces navhrování aplikace může být buď přínosný nebo ztráta času, v závislosti na tom, jak se provádí. Některé společnosti stráví celé týdny nebo měsíce navrhováním aplikace předtím, než napíšou jedinou řádku kódu. Jiné firmy chápou, že zadání a požadavky jsou nestálé a chovají se podle toho. Často to znamená načtrnout nějaký rychlý model, jak by to asi mělo zhruba fungovat a pak s pomocí testů doladit aplikaci.
Přirovnal bych proces navrhování k dlouhodobému vztahu s někým. Na prvním rande taky neplánujete kolik budete mít dětí a kde budete bydlet nebo koho pozvete na svatbu. Seznámíte se a máte hrubou představu o tom, co od toho vztahu čekáte, kterou pak za běhu upravujete a přispůsobujete se.
Některé společnosti mají celé oddělení QA, aby zajistili, že jejich kód funguje. Ale ať už máte QA nebo ne, je to stejně na vývojářích, aby si ověřili, že jejich kód funguje. Je hodně způsobů, jak toho docílit. Můžete si psát unit testy, integrační testy, akceptační testy nebo jakékoliv jiné. Můžete si to taky všechno ověřovat ručně. Většinou je nejlepší jednotlivé způsoby testování kombinovat.
Pokud se spoléháte vyhrádně na jeden způsob testování, tak si neověřujete funkčnost svého kódu efektivně. Mít na všechno unit testy je super, ale dost možná zapomenete otestovat některé hraniční případy. Integrační testy jsou super, ale bývají pomalé. Ruční procházení svého kódu (s debuggerem) je určitě přínosné, ale časově náročné. Spoléhání se jen na jeden způsob testování je jako mít celou krabici nástrojů, ale používat jen jeden oblíbený (třeba kladivo :))
Ve většina popisů práce se píše, že jste placení od toho, aby jste psali kód. Takže bychom měli vždycky usilovat o to, psát kód? Už jste asi uhodli, že si to nemyslím. To, že napíšeme nový kód, ještě neznamená, že jsme vytvořili nějakou hodnotu. Někdy je ta hodnota dokonce negativní!
Pokud strávíte dostatek času zkoumáním kódu, navrhováním řešení odolného změnám požadavků a implementujete různé testovací strategie, tak váš kód bude mít nejspíš velkou hodnotu. Bude to tedy efektivně vynaložený čas. Pokud můžete na konci dne všechno smazat a plus mínus během hodiny napsat znovu, tak pracujete efektivně.
Pokud se vám článek líbil, nezapomeňte ho sdílet na Facebooku, Twitteru či jinak 🙂
Můj překlad vtipné a výstižné odpovědí na zásadní otázku, proč jsou softwarové projekty téměř vždy tak brutálně pozadu. Originál zde: http://www.quora.com/Engineering-Management/Why-are-software-development-task-estimations-regularly-off-by-a-factor-of-2-3
Krásná analogie
Pojďme na pěší tůru ze San Fransica do Los Angeles za kamarády. Půjdeme podél pobřeží a na mapě vypadá trasa následovně.
Cesta je dlouhá zhruba 400 mil, průměrná rychlost chůze jsou 4 míle za hodinu, takže když půjdeme 10 hodin denně, tak za 10 dní tam dojdeme. Ne? Jednoduché kupecké počty. Zavoláme kamarádům, ať rezervují místa v restauraci na příští neděli v 18h večer, oslavíme náš triumfální příchod. Kamarádi se už těší!
Druhý den hned ráno vyrážíme na tůru. Jsme plní elánu a nadšení, tohle bude prostě skvělý výlet. Ale když se podíváme na detailnější mapu, ztuhne nám úsměv. Je na ní teď vidět tolik malých zákrut, že je jasné, že ta cesta je aspoň o čtvrtinu delší. Tedy ne 400 mil, ale tak 500. Musíme být realističtí, to do neděle nestihneme. Tak zavoláme kamarádům, že přijdeme asi o dva dny později. 12 dní z SF do LA je pořád dost dobrý čas.
Mírná nepříjemnost je už za námi a konečně vyrážíme. Ale za nějaké 2 hodiny jsme sotva kousek za Zoo za městem. Jak je to možné?? Cesta totiž vypadá zhruba takhle.
Božéé, tohle je hrozná cesta! Samý písek, do kterého se boří nohy, schody, kameny, překážky a nebezpečné krvelačné příšery! Za hodinu ujdeme jen 2 míle, to je polovina toho, co jsme chtěli. Můžeme buď 12 hodin denně chodit nebo posunout termín příchodu o týden. Zavoláme kamarádům a omluvíme se, že přijdeme až tu další neděli… Začínají být trochu naštvaní, ale ještě to je dobrý 🙂
Nocujeme v Moss Beach po úmorné 12ti hodinové cestě. Děsně fouká a v tom větru nejde postavit stan. Uleháme až o půlnoci úplně dobití. Ale to zvládneme. Zítra prostě půjdeme o to rychleji a ono to nějak půjde.
Druhý den se probouzíme o 2 hodiny později. Zaspali jsme! 12 hodin chůze dneska fakt nedáme. Ok, dneska tedy půjdeme jen 10, ale zítra 14 hodin.
Vlečeme se dalších pár hodin, když si všimnu, že můj kamarád kulhá. Puchýře. To nám ještě tak scházelo! Musíme to hned pořešit, nebo to bude ještě horší. Zaběhnu do nejbližšího města pro náplasti, trvá mi to 45 minut. Jsem vyčerpaný a slunce pomalu zapadá, tak se rozhodneme se pro dnešek utábořit tam, kde jsme. Dnes jsme toho ušli dost málo, zítra to musíme dohnat.
Druhý den ráno vstaneme, obvážeme si nohy a po pár metrech chůze vidíme tohle. Sakra! To v mapě nebylo!
Musíme to obejít. Jdeme 3 míle do vnitrozemí, kolem nějakého pitomého plotu, dvakrát se ztratíme. Když jsme konečně zase na pobřeží je skoro poledne… Půlden ztracený kvůli jedné míli. Kamarádům nevoláme, raději to zpoždění doženeme tak, že půjdeme až do půlnoci.
Po noci nekvalitního přerušovaného spánku se budíme do mlhy. Můj společník má horečku a bolí ho hlava. Dnešek je ztracený, musíme odpočívat. Zítra budeme na nohou 14h, ať to doženeme. Budeme odpočatí, tak snad zvládneme. Zbývá přeci už jen pár dní.
Druhý den ráno se dívám do mapy:
Ty krávo! Dnes je pátý den z našeho 10tidenního výletu a ještě jsme ani nevyšli z Bay Area. To je šílený. Musíme si sednout a přepočítat náš odhad. Musíme taky zavolat našim kamarádům v Los Angeles. Budou hodně naštvaný, ale alespoň budou vědět, na čem jsou.
Můj společník říká: “Ušli jsme 40 mil za 4 dny, cesta má alespoň 600 mil. Takže nám to potrvá tak 60, možná 70 dní.” Vysměju se mu “Sice jsem tudy nikdy nešel, ale vím, že cesta pěšky ze SF do LA netrvá 70 dní. To bychom tam nedošli ani do Velikonoc. Když půjdeme 16 h denně, tak to můžeme ještě zvládnout. Bude to hodně těžký, ale musí to jít.” Můj společník mě okřikne: “To ty jsi jim řekl, že tam dojdeme v neděli. Je to tvoje chyba. Udělal jsi špatný odhad, a já kvůli tomu mám trpět??”
Od té doby spolu nemluvíme. A kamarádi v LA nám nezvedají telefon.
Další ráno vyrážíme až v 10 h, protože byla bouřka. Cestou se nám dělají další puchýře. Došel nám toaletní papír, v příští vesnici ho musíme koupit. Za pár metrů přicházíme k bouřící řece. Není tu žádný most a já cítím,že na mě přichází průjem …
A jaké máte zkušenosti s odhadem pracnosti vy? Poslední projekt, na kterém jsem dělal, byl odhadovaný na max 6 měsíců. Začali jsme o 2 měsíce později, protože se dodělávalo ještě něco jiného a pak se vlekl více jak rok a půl, možná dva. Znáte to taky?
A co na to říká Dilbert? 🙂
Dostal jsem se na nový projekt, na který jsem se těšil, že si konečně budu moci v praxi vyzkoušet AngularJs. Moje natěšení poněkud schladilo to, že projekt po stažení nešel spustit. Jak to?? Protože na něm nikdo nepoužívá build server, testy neexistují a tak si kolegové pushují do repository kód, který nejde zkompilovat. WTF! Jak na tom mám pracovat?
A takhle nějak vypadá commit log. Ty 3 tečky v něm znamenají prázdnou zprávu. Člověk pak hovno pozná, čeho se ten commit týká.
To, že tam nemáme žádný build server ani unit testy vedlo jednoduše k tomu, že když jsem si projekt stáhnul, tak jsem ho ani nespustil. Těžko tomu kódu pak důvěřovat…
S přechodem na SVN jsem si také uvědomil, jak zlatý je GIT. Umožňuje commitovat lokálně. Můžu si velmi jednoduše udělat lokální branch. Smazané soubory se mi nevrací. (Tahle podivná featura SNV je podle mně spíš bug. Smažu soubor a commitnu to. Při příštím updatu ho mám zpátky, i když jsem ho smazal. Ugh!) Git pozná, když jsem soubor přejmenoval a nemusím tak jeden soubor označit jako smazaný a druhý jako nový. To je luxus. Proč tohle neumí SVN?
Související článek:
Pokud se vám článek líbil, nezapomeňte ho sdílet na Facebooku, Twitteru či jinak 🙂
I’ve written very simple jQuery plugin which prevents user from entering non-numeric values to input field. It is available on Github.
Allowed values are “0-9 + – , .”
//Example of use
$('input').numberField();
Live DEMO here
Update: It was not possible to write numbers on czech keyboard in a way like “Shift+š”. Fixed now.
Credits: Jiří Knesl and his ESCR script. People from Slovakia might use his LSCR script useful 🙂
Běžně se mi návštěvnost webu pohybuje něco kolem 80-100, včera však Augi twítnul link na můj poslední článek (jedná se o jen o můj překlad, nejsem autorem) Nebuďte programátory. Říkal jsem si, že návštěvnost asi trochu vzroste, protože Augiho sleduje na twitteru asi 700 lidí, ale že to vyskočí takhle brutálně nahoru, to jsem fakt nečekal. 10tinásobný nárůst. To je pecka! Augi to dokonce stihnul ještě dříve, než jsem něco na twitter dal já sám. Říkal jsem si, že počkám s tweetem na pondělí ráno (musel jsem jít přebalovat a byl jsem unavený).
Tweet byl mezitím asi 20x retweetnut, a nějak se dostal i na web Vyvojari.sk. Takže docela mazec. Mám radost, takový ohlas jsem fakt nečekal.
Překlad eseje: http://alexthunder.livejournal.com/309815.html
Už nějakou dobu přemýšlím, jak různým lidem vysvětlit, jak programátoři vlastně pracují. Lidem, kteří nepracují podobným způsobem. Co se děje v geekově mysli, když dlouhou dobu zírá na monitor a občas napíše pár znaků? Přijde mi těžké, téměř nemožné, něco takového vysvětlit v podstatě komukoliv. Vypadá to, jako by celá společnost byla rozdělena na dvě poloviny: Ti, kteří tomu rozumějí, a ti, kteří ne. Ti, kteří tomu rozumějí, žádné vysvětlování nepotřebují, tedy alespoň do té doby, než je někdo o vysvětlení požádá. Ti, kteří netuší, co se v hlavě programátora děje, to možná ani vůbec nezajímá nebo si myslí, že by to nikdy nepochopili. Letos jsem konečně našel připodobnění, které pochopí snad každý.
Práce programátora je v podstatě SEN.
To zní dost hloupě a nevěrohodně, že ano?
Pokud se chcete vcítit do programátora a pochopit, jak jeho mysl pracuje, tak se držte tohoto konceptu: Když programátor PRACUJE, tak SNÍ.
Plod programátorovy práce jen sen, vize ze snové noci. Zapsaná ve speciálním jazyce do elektronických zařízení, aby pokračovala ve své existenci poté, co se programátor probudí nebo začne snít o něčem jiném.
Možná si myslíte, že programátor dostane úkol, napíše pár řádků kódu, vyřeší úkol a je hotovo. Ale takhle to vůbec nefunguje.
Vezměte si jako příklad (fiktivní) hru Bludiště. Programátor má za úkol vymyslet algoritmus, který najde cestu ven z bludiště. Když na tom pracuje, tak není jen Božím Prstem, který ukazuje malé ztracené holčičce, kudy z bludiště ven. Není ani ta holčička, ani zdi bludiště. Ve skutečnosti je tím vším najednou. Aby úkol vyřešil, musí se stát bludištěm, malou holčičkou, zdmi a čímkoliv dalším, co bude k tomu třeba. Není to jen pouhá metafora – programátor doslova SPÍ a o tom všem SNÍ.
Většina lidí má pro usínání nějaký svůj “rituál”. Někdo usne hned, jinému to trvá dlouho, někdo dokonce potřebuje prášky na spaní nebo speciální čaj. Existuje jen málo lidí, kteří dokáží usnout takříkajíc “na požádání”. Stejné je to i s programátory. Když programátor začíná pracovat, je to jako když se člověk ukládá ke spánku. Nikdo z nich nemůže “hned začít pracovat”, stejně jako normální člověk nemůže “hned teď usnout”.
Takže, co s tím? Jak se chovat k těm skvěle placeným profesionálním spáčům? Řekněme, že jste ne-programátor a potřebujete, aby programátoři byli co nejvíc produktivní. Představte si, že všechno závisí na tom, co vysníte. Všechno, váš život, životy vašich dětí, vaše kariéra a hypotéka. Životy lidí v letadlech, vklady na účtech, malá osobní tajemství ukrytá na sociálních sítích. To všechno závisí na tom, jak dobře spíte. Ne jen jednu noc, ale všechny noci. Každou noc, když jdete spát, usínáte s vědomím, že to všechno závisí na tom, jak dobře spíte.
Tak přesně takové to je pro programátory. Jste vedle něho, a potřebujete se zeptat na jednu malou otázečku, jen maličkou, třeba “Kolik je hodin?”. On vám odpoví a spí dál. O nic nejde, ne? Jen malá otázka, pak zase může spát dál. Ale pamatujte si, že teď na kvalitě spánku závisí spousta věcí a jsou 3 hodiny ráno. Lidé umřou, když se nevyspíte. Jaké to je spát a u toho trochu sledovat TV, a trochu poslouchat rádio, a možná trochu poslouchat, co si povídají ostatní, a občas zkontrolovat email a podívat se na zprávy. A občas si odskočit nakoupit. Dokážete to všechno a přitom u toho spát? Pokud ano, staňte se programátorem, bude to pro vás jako splněný sen 🙂
Ale není všechno tak tragické. Existují lidé, kteří umí trochu spát kdykoliv a kdekoliv, klidně na křižovatce na červené. Pak na ně stačí jen zatroubit, když blikne zelená a oni se zase rozjedou. Ano, jde to. Problém ale je, že když spíte takto krátce a mělce, tak se vám toho moc nezdá a většinu stejně zapomenete. Vlastně to ani není pořádný sen. A pro programátory to funguje obdobně.
Spousta programů je napsána v povrchním spánku, a není to jen proto, že hodně programátorům to tak vyhovuje. Je to hlavně pro to, že lidé, kteří s programátory přicházejí do styku, je nenechají usnout dostatečně tvrdě. Nerozšířenější způsob managementu je “vyrušování”, takže většina programátorů nikdy pořádně neusne.
V takovém prostředí se nedá pracovat, alespoň já nemůžu. Tak jako někdo má svůj předspánkový rituál, že si přečte pár stránek z knížky, tak já se nejdřív podívám, co je kde nového ve světě nebo chvíli jen tak zírám. Když vás někdo vyruší, když usínáte, musíte začít zase od začátku. Já to mám také tak. Nemůžete usínat a něco u toho ještě trochu dělat, musíte usnout “najednou”. A někdy prostě nemůžete za nic na světě usnout a převalujete se na posteli. Také se mi to stává. Jsou dny, kdy usnout (rozuměj programovat) téměř nejde.
Doufám, že jste pochopili moji analogii, i když jste nikdy neprogramovali. Doufám, že když více lidí pochopí podobnost mezi programováním a spánkem, pomůže jim to pochopit, jak se k programátorům chovat.
Chcete kvalitní programy? Chcete, aby vaši zaměstnanci pracovali co nejlépe a měli skvělé výsledky? Tak je tu jednoduchý recept:
NEBUĎTE PROGRAMÁTORY PŘÍLIŠ ČASTO!
Co programátoři dělají celé dny?
Pokud se vám článek líbil, nezapomeňte ho sdílet na Facebooku, Twitteru či jinak 🙂
Na jaře roku 2012 jsem si koupil v Sunset Suits oblek a pásek. Pásek za zhruba 1100 Kč mi vydržel necelý rok, pak se rozpadl. Když jsem ho šel reklamovat, řekla mi paní prodavačka, že řetězec mezitím změnil vlastníka. Starý je prý v insolvenčním řízení a mám se obrátit na právničku, která tuto záležitost vyřizuje. Obrátil jsem se tedy na právničku, a ta moji žádost odmítla s tím, že už insolvenční řízení skončilo a měl jsem si to dohledat dřív. (Kurva jak, když dřív byl pásek v pořádku??)
Nevím, jestli je to po právní stránce v pořádku, možná i je, ale z hlediska péče o zákazníky to je dost špatně. Prodejna totiž vypadá navlas stejně, jako když ji měl předchozí vlastník, takže pro zákazníky to je “pořád ten stejný obchod”. Nový vlastník, Tailor Moda, se k reklamaci nehlásí, i když zákonná reklamační lhůta stále platí.
Ono je v Sunset Suits shnilých věcí víc. Viz reportáž České Televize Podvod ve firmě Sunset Suits nebo na týden.cz – zaměstnance Sunset Suits vyhnala ochranka.
Neil Gaiman: “Když jsem poprvé zjistil, že lidé mé básně a příběhy pirátí na Internetu, byl jsem dost naštvaný. Poté jsem si ale všiml dvou velmi důležitých věcí. Jednou z nich bylo, že v zemích, kde mé dílo pirátili nejvíce – hlavně v Rusku (kde mé příběhy a básně překládali a šířili dál) –, se prodávalo čím dál více mých knih. Lidé mě objevovali proto, že mě jiní pirátili. A poté si šli koupit tištěnou knihu; a kdykoli jsem v Rusku vydal nějakou novou, prodávala se více než ty předchozí. Šířením své tvorby autoři neztrácejí peníze. Když ohledně tohoto tématu mluvím před obecenstvem a oni se mě zeptají: „A co peníze ztracené na prodaných výtiscích?,“ zeptám se jich: „Máte oblíbeného spisovatele?“ Odpovědí, že ano. Pak je vyzvu, aby zvedli ruku, pokud ho objevili tak, že vešli do obchodu a koupili si jeho knihu. Přihlásí se maximálně 5-10 %. Velmi málo z nich si první knihu svého nejoblíbenějšího spisovatele koupilo. Půjčili si ji. Nebo ji dostali. Nezaplatili za ni. A tohle je to pirátství: lidi si půjčují knihy. Je to vlastně reklama. Oslovíte více lidí. Dáváte o sobě vědět. Když jsem tohle pochopil, změnil jsem pohled na autorské právo a na Internet. Protože to nejdůležitější, co Internet dělá, je, že lidem umožňuje slyšet, číst a vidět věci, které by jinak slyšet, číst ani vidět nemohli. A myslím, že to je fantastické. “